Jiří Nesrovnal

Jaká byla vaše cesta k profesi daňového poradce?

Po dokončení prvního vysokoškolského studia jsem začal pracovat jako cenař v Zetoru. Zároveň jsem zahájil studium na Fakultě podnikatelské VUT v Brně, kde právě otevírali nový obor – daňové poradenství. Mezi vyučujícími byl i Jiří Škampa, kterého jsem zřejmě něčím zaujal, protože když jsme se jednou potkali na Zelném trhu v Brně, nabídl mi práci ve své daňové kanceláři. Právě tam jsem se začal učit tomuto řemeslu, dokončil studium, následně udělal zkoušky na daňového poradce a později jsem zde působil i jako minoritní společník.

Mimochodem – kvůli tomuto rozhodnutí jsem musel vrátit stipendium, které jsem během studia od Zetoru dostával, protože jsem nesplnil podmínku minimálně odpracovaných let. Na tehdejší dobu to nebyla malá částka a chvíli jsem váhal. Nakonec mě ale přesvědčila moje žena (tehdy ještě přítelkyně) – a jak se ukázalo, byla to zásadní a správná rada. Šlo o životní rozhodnutí – a i díky této radě jsem nabral správný směr. Taková příležitost většinou přichází pouze jednou za život – a buď ji využijete, nebo promarníte.

Od roku 2003 působím ve své vlastní daňové kanceláři – společnosti N-Consult s.r.o.

Jakou oblast v rámci Prezidia zaštiťujete?

Věnuji se legislativě, výkladům daňových předpisů, Koordinačnímu výboru a koordinaci činnosti odborného kolegia. Zároveň se snažím zviditelňovat Komoru daňových poradců i samotnou profesi v médiích a věnuji se oblasti public relations. Spolupracuji také s dalšími zástupci podnikatelského prostředí – například s Českou advokátní komorou, Svazem průmyslu a dopravy ČR nebo Hospodářskou komorou ČR. Podílím se také na přípravě specializovaných seminářů, jako je tradiční seminář na půdě Nejvyššího správního soudu nebo Česko-slovenské fórum.

Jak vnímáte roli daňového poradce v dnešní společnosti?

Daňového poradce vnímám jako významného pomocníka nejen pro podnikatele, ale i pro běžné občany – ve světě daní, účetnictví a souvisejících právních i ekonomických oblastí. Pomáhá nejen při přípravě a realizaci záměrů, ale také při obhajobě zvolených postupů. V mnoha případech se také stará o kompletní vedení daňové a účetní agendy svých klientů. Stručně řečeno – je to „advokát“ v oblasti daní, účetnictví a ekonomiky.

Co byste poradil mladým lidem, kteří uvažují o profesi daňového poradce?

Je to profese, ve které se rozhodně nebudou nudit – bez ohledu na formu, jakou si pro její výkon zvolí. Je různorodá, dynamická a především jde o práci s lidmi. Říkám, že daně jsou především s lidmi a o lidech – klientech, pracovnících správy daní, soudcích i kolezích. I to je nutné mít na zřeteli. Každý, kdo chce tuto práci dělat, by si ale měl uvědomit, že jde o náročné řemeslo, ve kterém je třeba se celý život učit. Není to typická „osmihodinovka“ – časová flexibilita je nutností.

Jaká legislativní změna vás v poslední době nejvíce zasáhla?

V poslední době přichází řada změn, které zbytečně komplikují daňové prostředí, aniž by přinášely skutečný přínos. Na tyto problémy jsme vytrvale upozorňovali v rámci legislativního procesu, ale stát nás bohužel často ignoroval – a čas nám opakovaně dává za pravdu.

Příklady? Oblast dohod o provedení práce a zbytečné turbulence kolem nich. Také změny ve zdanění zaměstnaneckých benefitů – vznikla zcela nová „specializace“ daňového poradce. Dále absurdní a nekoordinované změny v oblasti opčních plánů. A v neposlední řadě legislativní příprava změn v daních (především v zákoně o daních z příjmů) navázaných na nový zákon o účetnictví. I proto jsme vydali tiskovou zprávu a aktivně reagovali na poslední návrhy změn.

Jaká byla vaše první pracovní zkušenost a co vám dala?

Jak už jsem zmínil, začínal jsem v kanceláři Jiřího Škampy, který uplatňoval metodu „hození do vody“. Vzpomínám si, jak jsem jako úplný nováček šel kontrolovat doklady do velké firmy. Sice jsem se mohl „šéfa“ (Jiřího Škampy) na leccos zeptat, ale tehdy jsem měl „malou dušičku“. Tato metoda se ale ukázala jako velmi účinná. Na spolupráci s panem Škampou a i dnes již zesnulým druhým prezidentem KDP ČR Zdeňkem Šťastným vzpomínám s úctou. Právě tam jsem získal pevné základy řemesla, které využívám dodnes.

Jaké dovednosti by měl mít dobrý daňový poradce?

Schopnost pracovat s lidmi.

Schopnost rychle se učit nové věci.

Schopnost rychle vyhledávat a analyzovat informace.

Schopnost zvládat práci pod tlakem a ve stresu.

Kdybyste nebyl daňovým poradcem, čím byste byl?

Kdyby se tím dalo uživit stejně dobře, byl bych profesionálním basketbalistou, i když moc dobře vím, že v českých podmínkách se tím uživit není vůbec snadné. Bohužel jsem to ale „dotáhl“ jen na úroveň krajského přeboru 1. třídy v Tesle Brno – což na obživu nestačilo. A po utržené achilovce jsem už jen „hodně bývalý basketbalista“. Dnes se věnuji méně rizikovým sportům – cyklistice, plavání nebo rychlé chůzi.

Basketbal ale zůstává mou srdeční záležitostí a důležitou součástí mého života – stejně jako rocková hudba, rodina a přátelé. Díky synovi (aktuálně asistent trenéra české reprezentace žen U-20) a přátelům jsem se světem basketu stále propojen, i když nyní v zásadě pouze pasivně. Jedním z nejsilnějších zážitků mé „pasivní basketbalové kariéry“ byla možnost být jako fanoušek českého týmu na MS v basketbalu v Číně 2019, kam jsme jeli se synem, dcerou, kamarádem Radkem Audou (bývalým spoluhráčem z Tesly Brno) a jeho ženou Blankou Audovou (rodiči Pati Audy – českého basketbalového reprezentanta hrajícího na tomto mistrovství). Naši kluci tehdy vybojovali fantastické 6. místo a atmosféra v Českém domě byla neskutečná. Byl to velký úspěch českého basketbalu a jsem rád, že jsem mohl být u toho.

Jakým životním mottem se řídíte?

„Dum spiro spero“ – Dokud dýchám, doufám. Toto motto mimochodem používá i 602. skupina speciálních sil z Prostějova.

Jaká rada, kterou jste v životě dostal, pro vás byla nejcennější?

Kromě doporučení mé ženy – vrátit stipendium a nastoupit k Jiřímu Škampovi – pro mě byla nejzásadnější rada ta, že ne vždy se vyplatí ustupovat. Je důležité své postoje jasně formulovat a stát si za nimi – i když to může „bolet“. Člověk by měl mít odvahu hájit své názory, pokud jim skutečně věří.

Nejsem zastáncem boje za každou cenu – kompromis má v práci i životě své místo. Ale neustálé ustupování k cíli nevede. Je důležité poznat, kdy a proč má smysl se postavit za svým – jinak člověk zůstane stát na místě. Tuto radu mi dal Jiří Nekovář a plně souzní s mým mottem Dum spiro spero. A ještě jedna rada od kamaráda Honzy Vondráka: „Nejhorší smrt je z vyděšení.“ I tím se v životě řídím – a věřte, vyplatí se to.

Máte nějaký profesní nebo životní vzor?

V životě obdivuji ty, kteří byli ochotni bojovat za svobodu – ať už za druhé světové války, proti komunismu nebo dnes proti ruské agresi na Ukrajině. V profesi mě formovali lidé jako Marika Konečná, Jiří Nekovář, Milan Skála, Jiří Škampa, Zdeněk Šťastný, Vladimír Šnek (setříděno abecedně) a další. Z profesních přátel si velmi vážím Svatopluka Dojivy, Jarmily Dojivové-Netíkové, Pavla Fekara, Ditty Hlaváčkové, Miroslava Mrázka, Vlastimila Sojky, Jana Vondráka (také setříděno abecedně) a mnohých dalších. Velké uznání patří také kolegům z Prezidia i všem, kdo pro Komoru pracují – včetně členů Disciplinární či Dozorčí komise a vedoucích odborných sekcí.

Jaká aplikace ve vašem telefonu je nepostradatelná?

Nejčastěji používám e-mail, Seznam, televizi a rocková rádia. Je ale fér dodat, že ještě donedávna jsem – podobně jako Bruce Dickinson – fungoval se starou dobrou Nokií 6700 Classic. Tu mimochodem stále nosím – a to s dvojSIMkou.

A tam, kromě „hada“, opravdu žádné aplikace nenajdete.

Jakou radu byste dal svému mladšímu já?

„Dum spiro spero.“ A klidně ještě jednou: „Dokud dýcháš, máš vždycky šanci.“

Chtěl byste, aby v krátkém medailonku o vás zaznělo něco konkrétního?

„Dycky rodina. Dycky přátelé. Dycky Brno. Dycky sport. Dycky basket. Dycky rock a metal. Dycky daňoví poradci. Dycky Komora.“